Papež František hledal ochránce pro dnešní dobu, aby ho nabídnul současnému člověku jako průvodce v těžkých dobách. Vysvětluje své motivace: Tato touha narůstala během uplynulých měsíců pandemie, kdy uprostřed krize, jež nás postihuje, můžeme zakoušet, že „naše životy jsou spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám. [...] Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech“. Všichni mohou ve svatém Josefovi, nepovšimnutém muži, všedním, diskrétním a skrytém člověku nalézt přímluvce, pomocníka a průvodce těžkými časy. Svatý Josef nám připomíná, že všichni ti, kdo se zdánlivě skrývají nebo jsou v „druhé linii“, mají výjimečně činný podíl na dějinách spásy. Jim všem patří uznání a vděčnost. [1]
Při vyslovení slova „poslušnost“ se mi vybavily tři věty, které všichni důvěrně známe:
- Slibuješ mně i mým nástupcům úctu a poslušnost? ◊ Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost. ◊ Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (De 5, 16)
Úcta. V té úctě se oba sliby i 4. přikázání propojují. Říká se, že v manželství je důležité, aby se z něj nevytratila vzájemná úcta. Analogicky aby fungoval vztah kněze s biskupem, je zapotřebí úcty a poslušnosti. Nejenom poslušnost, ale i úcta. Ta dnešní příležitost mně přiměla se zamyslet i nad tím faktem, že jsme při našem svěcení slibovali úctu. Pojďme se ale teď podívat na ono klíčové slovo celé kapitoly apoštolského listu Patris corde, o níž mám hovořit, totiž na poslušnost sv. Josefa.
Poslušnost obecně. Podle wikipedie „poslušnost v lidském chování vyjadřuje stav podřízení se, vykonávání rozkazů, nebo bytí ovládán jiným způsobem. Autorita nařizuje jedinci, aby se choval způsobem, který by spontánně nepreferoval. Zároveň se vyznačuje monitoringem, zda osoba příkaz skutečně vykonala. Ovládaná osoba funguje v jakémsi zástupném módu, ve kterém deleguje odpovědnost za důsledky svých činů na autoritu. Pojem poslušnost vůči autoritě se liší od pojmů vyhovění a konformita. Vyhovění a konformita souvisí s implicitním ovlivňováním chování, kdy se zdroje nesnaží přímo ovládat nebo trestat odpor.“ [2]
Episkopos - ten, který dohlédne dál. Jinými slovy, udělám něco, co bych spontánně pravděpodobně neudělal. Podřídím se tomu, jak to vidí někdo jiný. Vycházím přitom z toho, že on ze svého vyvýšeného místa vidí tam, kam z místa, kde stojím já, nedohlédnu, takže se vlastně podřizuji univerzálnější skutečnosti, než jenom té, na niž sám dohlédnu. Vkládám ve vidění toho druhého svou důvěru a konám nějaký konkrétní krok.
Neučinil se svým ŽIVOTEM, co by chtěl, ale to, oč byl požádán. Každý z nás jsme se určitě někdy ocitli v situaci, že se nám do takového kroku poslušnosti spontánně moc nechtělo. A mohlo to být z řady důvodů. Možná jsme si nebyli jisti, že je to dobrá věc pro celek, dobrá věc pro nás osobně, možná jsme z ní měli strach. Často nás život a skrze něj Boží prozřetelnost staví před potřebu udělat nějaký krok dál v životě. A my se můžeme - pokud si to přiznáme - třeba i bát. Bojíme se nového, protože to ještě neznáme (Dr. Jan Stříbrný, historik moderní církve v naší zemi často říká: „To ještě nevíme, to bude zajímavé“). Když máme vyjít z naší komfortní zóny a stát se zranitelnými, působí nám to strach. Ještě coby kardinál J.M. Bergoglio řekl: „Sv. Josef neučinil se svým životem to, co by chtěl, ale to, oč byl požádán.
Neboj se. Anděl říká v evangeliu sv. Josefovi „neboj se přijmout Marii“. (Mt 1, 20) Dostáváme se k tématu strachu. Strach anebo obava z jiného, nového, ještě ne-známého, ten známe všichni. Strach provází člověka celými dějinami spásy, stejně tak jako Boží reakce na něj, která zní „neboj se!“: ◊ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3, 10) ◊ Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ (Mt 25, 25) ◊ Anděl mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. (Lk 1,13)
Josef, Maria a strach. V určité podobě strach, obavu nebo úzkosti zažívali také Panna Maria a sv. Josef a evangelisté nám to nezamlčují: ◊ Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. (Lk 1,30) ◊ Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. (Mt 1, 20) ◊ Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ (Lk 2,48) ◊ Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. (Lk 2, 9-11)
Poslušnost pozemským autoritám. „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města.
Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“ (Lk 2, 1-5) Zde vidíme sv. Josefa, jak je poslušný pokynu pozemského vladaře. On s Pannou Marií se podrobují nařízení o sčítání lidu, které císař vypsal pro celý svět. Řekli bychom, že se jedná o obyčejnou administrativní záležitost, kterou není důležité v Písmu sv. uvádět. Evangelista sv. Lukáš je ale evidentně jiného názoru, považuje tu informaci za důležitou a brzy zjistíme proč. Díky podřízení se světské autoritě dojde k tomu, že když se Panně Marii naplní čas, jsou zrovna v Betlémě a Spasitel světa se narodí právě tam. Kardinál Vanhoye říká, že toto narození v Betlémě má dvojí význam. Jednak je to znamení chudoby a pokory. Ale zároveň připomíná v souladu s evangelistou Matoušem výrok proroka Micheáše, [3] že právě v Betlémě se měl Mesiáš narodit, aby se ukázalo, že je synem krále Davida a přichází, aby Davidovo království převzal. [4]
Neposlušnost pozemským autoritám. „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘“ (Mt 2, 13-15)
Papež vyjmenovává celkem čtyři příklady Josefovy poslušnosti, jak je evangelia uvádějí.
1. poslechne pokyn Boží vzít k sobě Pannu Marii, jež čeká dítě, které není jeho (Mt 1, 24)
2. v druhém případě se jedná o mimořádnou příležitost, kdy jde o život dítěte. Josef poslechne pokyn Boží a utíká s rodinou před hrubou státní mocí do bezpečí. (Mt 2, 13-15)
Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘
3. ještě jednou bez váhání poslechne, když Herodes zemře a na pokyn Boží se vrací se ženou a synem do izraelské země (Mt 2, 21)
4. a hned následuje čtvrtý příklad jeho poslušnosti: „Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských“ (Mt 2, 22)
Světská autorita versus Boží vůle. Viděli jsme sv. Josefa třikrát ve vztahu ke státní moci:
a) v prvním případě sv. Josef poslušně plní pokyn oficiální vlády, respektuje její pokyn a jde se dát zapsat mezi ostatní obyvatele
b) podruhé utíká před ohrožením ze strany krále Heroda
c) potřetí se vyhýbá Judsku, oblasti potencionálně pro jeho syna stále nebezpečné, protože tam vládne Herodův syn
Díky uvedeným třem rozhodnutím se dítě Ježíš narodí a následně je mu uchráněn život. Proč? Protože Josef je poslušný. Je poslušný Boží vůli. Ve čtyřech případech je explicitně zjevena Bohem, v jednom případě je zprostředkována světskou autoritou, kterou poslechne a díky tomu se naplní Boží prozřetelnost. Troufnu si říci, že i v tom posledním případě, kdy byl poslušen císařova nařízení, plnil Boží vůli. Znamená to tedy, že i skrze světskou autoritu se může projevit Boží vůle, viz sčítání lidu a následné narození v Betlémě. Vůle Boží se skrze civilní autoritu ovšem neprojevuje vždycky. Vždyť např. jedině díky rychlému manévru se Josefova rodina vyhne nebezpečí, které jejich dítěti reálně hrozí ze strany vládnoucích. Josef není pasivní, jedná. Rozvažuje, rozhoduje se a jedná. Vztah křesťana ke státní moci je i nadále poznačen tou jistou dvojkolejností, respektem a distancí. Říká se, že tady v Itálii je národním sportem nejenom fotbal, ale také neplacení daní. V jedněch novinách jsem se dočetl, že téměř 30% Italů nepovažuje neplacení daní za hřích. [5]
Smí se odvádět daň císaři? Mírně odbočíme do evangelního příběhu, v němž farizeové „chtěli chytit Ježíše za slovo“, abychom si ilustrovali skutečně evangelní přístup ke světské moci. Učedníci farizejů Kristu položili otázku, u které předpokládali, že na ni není vhodná odpověď. Smí se odvádět daň císaři? Buď se postaví proti placení daní a dá do ruky zbraň Římanům a ti ho zničí, nebo daně okupantům schválí, znemožní se u svých obdivovatelů a zničí se sám. Jedinou otázkou bude Ježíš zlikvidován. Je to skutečně dobře vymyšleno. Z mnoha důvodů přistoupit na placení daní Římanům je vlastně dvojnásobné porušení Božích přikázání. Dnes se mnozí svého kněze ptají spíše: „Je dovoleno neplatit aspoň některé daně? Je hřích, to či ono nepřiznat finančnímu úřadu?“ Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. Ježíš ve své odpovědi poukáže na fakt, že jeho tazatelé se už sami s otázkou předem vypořádali. Mají totiž v kapse minci, která je pro Židy vlastně rouháním, je na ní vyobrazen císař a v chrámě by se použít nedala. „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Mt 22, 21) Jinými slovy, když tak řešíte, abyste Boha placením daní neurazili, tak nezapomeňte i jemu dát, co mu náleží. Jinak by váš dotaz byl zbytečný.
To jsme se věnovali vztahu ke světu, ale postupně jsme se přesunuli do oblasti, kde Josefova poslušnost je ještě pozoruhodnější, a to je, jak vyzdvihují klíčová slova papeže Františka: byl stále připraven plnit Boží vůli, vyjádřenou v Božím Zákonu a ve čtyřech snech. Josef jako učitel rozlišování. Ovšem k tomu abychom dávali císařovi to, co je císařovo, a odevzdávali Bohu to, co je Boží, k tomu je potřeba, abychom ty dvě sféry vlivu od sebe rozeznali. Abychom třeba nedávali císařovi to, co náleží Pánu Bohu. Jak jsme viděli, sv. Josef tohle dobře uměl. Pomoci se mu dostalo skrze sny. Jak to bylo se sny? A mluví Bůh i ke mně? A jak? Je pozoruhodné, že sv. Josef přijal Krista kvůli snu. Ale byl to jenom sen? Všem se nám přece zdají sny a některé z nich jsou divné nebo nesmyslné. Proč se sv. Josef spolehnul na to, že je jeho sen věrohodný? Vlastně je na to odpověď docela jednoduchá. Přesto že jeho sen byl tím, čím byl - snem - byl doprovázen také darem víry. Josef s jistotou, která přesahuje pouhý lidský rozum, dospěl k tomu, že to byl hlas Boží, který k němu promluvil a odpověděl mu štědře a s vírou.
Asi nemáme sny, v nichž k nám Bůh mluví prostřednictvím andělů, ale přesto Bůh k nám mluví vlastně celý den. Hovoří k našim myslím a srdcím a také mnoha způsoby prostřednictvím svých andělů. Boží andělé nám kontinuálně přinášejí božské zprávy a inspirace. Nedávno jsem slyšel, nevím už koho, jak reaguje na něčí postesknutí, že k němu Bůh nemluví. „Co by nemluvil. To ty neposloucháš!“, zněla odpověď.
Nebe mluví do našich snů. J. Mrázek ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu říká: „Josef je v tomto oddíle pro Matouše opět příkladem, že nebe mluví do našich snů, a samozřejmě také do života. Už první sen promluvil Josefovi a Marii do života důkladně: zachránil jim manželství. Druhý sen jim převrátí život také, a o nic méně, protože nyní z nich udělá uprchlíky, emigranty a (z pohledu Egypťanů) přistěhovalce. Opět je to Josef - ne Marie, kdo přijímá varování. Josef adoptoval Ježíše do abrahámovsko-davidovské tradice, do které sám patří, a - na rozdíl od východních mágů - je „oběma nohama“ v politické realitě své země. Navíc, máme-li brát vážně rodokmen, který je hlavně jeho rodokmenem, má v krvi nestandardnost, neusedlost a nekonvenčnost předchozích dějin. Proto se na nic neptá, ničemu nediví a prchá; s matkou i dítětem. Dalo by se říci, že z Matoušova pohledu jsou toto hvězdné okamžiky Josefova života: zde zachraňuje světu Mesiáše. Je drsnou dobovou realitou, že jako hvězdné okamžiky prožívá právě útěk do emigrace. [6]
Poslušný otec. Tak jako úspěšně proplul nástrahami světa mocných a politiky své doby vybaven poslušností, podobně se mu podařilo proplout nástrahami světa náboženského, protože i odtamtud vlastně hrozilo ztroskotání celého Božího plánu. S nadsázkou můžeme říci, že sv. Josef naplnil Boží vůli tím, že ve správný čas a na správném místě byl poslušný a ve správný čas a na správném místě „neposlušný“. „Říct že byl „neposlušný“ myslíme samozřejmě s nadsázkou.
Dilema. Opět zopakujme ono začáteční motto, které papež vtiskl této pasáži svého listu: byl stále připraven plnit Boží vůli, vyjádřenou v Božím Zákonu a ve čtyřech snech. Sv. Josef plní Boží vůli obsaženou v Božím zákoně ale ne otrockým, doslovným, povrchním čtením Božích přikázání. Je schopen poznat, jaká je Boží vůle v té dané situaci. Anebo lépe řečeno, velmi se k ní přiblížil. A uvědomme si, že pro toto rozvažování a původní rozhodnutí se mu nedostalo žádné explicitně vyjádřené Boží asistence, žádného zjevení. Je řečeno, že Pannu Marii chce potají propustit, protože byl muž spravedlivý a nechtěl jí vystavit hanbě. Boží intervence proběhne, až když už Josef věc rozvážil a rozhodl se ji v tichosti propustit. Nám možná ne úplně dochází, v jakém se tady pohybujeme morálním dilematu. My víme, jak tu věc vyřešil, ale on k tomu rozhodnutí musel nějak dospět a neměl nic dopředu nalinkováno. A dospěl k němu právě díky svým kvalitám, kvůli nimž si ho tak vážíme a kvůli nimž se mu také dostalo tak velké Boží důvěry.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost. Dá se říci, že se sv. Josefovi podařilo skloubit svou spravedlnost v dodržování Božího zákona s úctou ke své snoubence, kterou nechce vystavit hanbě, v italském překladu „nechtěl ji obvinit veřejně“. Papež zdůrazňuje, že sv. Josef pro svá rozhodování nemá k dispozici všechny informace. [7] Podle informací, které má dostupné, má jedinou možnost, a to domnívat se, že v případě těhotenství Panny Marie se jedná o cizoložství a tedy o jasnou neposlušnost Zákonu, který je pro něj svatý, a který chce stůj co stůj dodržet. Kniha Deuteronomium mluví jasně: „Když dívku, pannu zasnoubenou muži, najde nějaký muž v městě a bude s ní ležet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: dívka proto, že v městě nekřičela, a muž proto, že ponížil ženu svého bližního. Tak odstraníš zlo ze svého středu“. (Dt 22, 22)
Josef svým rozhodnutím neposlechnout doslovný výklad Božího zákona jedná podle evangelisty Matouše spravedlivě, tedy v souladu s Boží vůlí. Zní to paradoxně. Ale je to tak. Josef je poslušný Bohu tím, že neposlechne Boží přikázání v jeho doslovném znění otrocky. A Pán Bůh mu až následně vyjeví, že k žádnému cizoložství nedošlo, že je všechno v pořádku a i Panna Maria je naprosto bezúhonná.
Abrahám. Tato událost připomíná ono dilema, kterým si musel projít praotec naší víry Abrahám, když ho Bůh požádal, aby mu obětoval svého jediného milovaného syna, kterého mu Hospodin slíbil. Abrahám ve své poslušnosti víry je připraven zabít svého syna, protože to je Boží vůle a naprosto mu to nedává smysl a musí prožívat velkou bolest a navíc i morální dilema.
Inteligentní kombinace principu a soucitu. Můžeme říci, že svým rozhodováním se Josef pohybuje na hraně břitvy, sám skloubí spravedlnost a poslušnost Zákonu, který je pro něj vším, a milosrdenství. Raymond E. Brown vyjmenovává přístupy tří biblistů, kteří se snaží dobrat podstaty jeho rozhodnutí. Brown se kloní pouze k třetímu: “Josefův smysl pro poslušnost Zákonu ho ve svědomí vedl k tomu, aby se s Pannou Marií rozvedl, ale to že ji nechtěl vystavit veřejné potupě, ho vedlo k tomu, že nevznesl žádné obvinění z vážného přečinu“. Brown říká, že se u něj jednalo o inteligentní kombinaci principu a soucitu. [8] Papež František píše, že Josef byl muž uctivý a jemný, delikátní (rispettoso e delicato). [9]
Spravedlnost + milosrdenství = duchovní rozlišování. Každý rodič ví, jak je těžké skloubit vůči vlastním dětem spravedlnost a milosrdenství. Každý kněz, který se potkává se životem takovým, jaký je, to znamená v jeho křehkosti, zraněnosti, s tím, že lidé jednají podle omezeného množství informací a podle svých limitovaných možností, takový kněz bude Josefovu dilematu rozumět a jistě bude pro něj jeho postava velkým povzbuzením. Povzbuzením k tomu, aby ve své péči uplatňoval to, čemu křesťanská spiritualita říká duchovní rozlišování. Sama Bible nám ukazuje, jak k ní a zásadám v ní obsažených máme přistupovat. Dokonce Bůh sám nám ukazuje, jak máme jeho svatý Zákon dodržovat. Totiž nikoli otrocky. „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ (Mt 5, 17)
Úmysl zákonodárce. I civilní právo zná institut, kterému se říká úmysl zákonodárce. V situaci, kdy právní norma je obtížně aplikovatelná na posouzení dané situace, se vykonavatel práva snaží dobrat toho, s jakým úmyslem ten, který danou normu vytvořil, jednal. Jakou hodnotu chtěl ochránit, když použil onu určitou formulaci. Takovýmto dotazováním je možno se dobrat toho, aby výsledné aplikování normy bylo skutečně spravedlivé. Něco podobného platí i na rovině duchovního života, praktického života a v tom, co tyto obě oblasti doprovází, totiž v péči o duše.
Daruj mi vnímavé srdce! Když nastupuje na trůn mladičký král Šalomoun, předek sv. Josefa, [10] nastupuje na trůn někdy v roce 970 před Kristem, je dotazován, čeho si od Hospodina žádá. Šalamoun ví, že jeho úkolem je vládnout, vést. Aby člověk mohl vést, potřebuje rozlišování a aby dokázal rozlišovat, potřebuje naslouchat. A tak žádá: „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?“ (1 Král 3,9) Jeruzalémská Bible uvádí překlad „srdce plné rozvážnosti“, Bible pro 21. století uvádí chápavé srdce plné. A je mu slíbeno „moudré a rozumné srdce“. (1 Král 3, 11)
Rozlišování v krizi kněze aneb čas Boží. Aplikujme teď krátce lekci ze života sv. Josefa do praktických okolností. Amedeo Cencini se věnuje tématu rozlišování v citové krizi kněze. Připomíná etymologie slova krize. Krínó řecky znamená odděluji, soudím, rozhoduji, zvažuji, rozlišuji. Podle něho pak termín krize získává náboj pozitivní: může se stát chvílí reflexe, zvažování, rozlišování, může se proměnit v nezbytný předpoklad zlepšení, znovuzrození. Může se stát časem Božím! [11] Cencini zdůrazňuje, že rozlišování je obecný stav člověka a z něj vycházející schopnost se sám sebe v každé chvíli ptát: „Co se děje? Proč vnímám to či ono? Co mi chce říci ona emoce? Odkud se bere taková nálada? Odkud pochází ta chuť nic nedělat? Byla přiměřená má reakce na představeného, na podřízeného? Co znamená to jakési vnitřní svědění, které pociťuji, když lidé opěvují kázání otce XY (který je mimochodem stahuje z internetu)? První pedagogická pravidla rozlišování jsou velmi jednoduchá: věnovat sám sobě pozornost a odvaha se sebe ptát. Jednak to vyžaduje trpělivost a vytrvalost, jednak mi to dá možnost uvědomovat si, co se v mém životě děje. Proto je potřeba nebýt na sebe bezcitný, stačí být realistický a nepřestávat si klást otázky nebo si připustit pochybnosti nejen, když se dopustíme nějakého přestoupení, ale naučit se být pozorní k tomu vnitřnímu svědění nebo špetce vnitřního, zdánlivě neškodného, neladu. Kdo se naučí této pozornosti k tzv. drobným znamením jistého vnitřního neladu, stane se potom v duchovním životě schopným vnímat Boží přítomnost v „mírném vánku“ a ne jenom v ohni, bouři a větru. Dá se naučit onomu namáhavému umění, pokornému a inteligentnímu (R. Brown zmiňoval, že sv. Josef inteligentně skloubil princip a soucit) věnování pozornosti sobě v reálném čase, bez čekání na večerní zpytování svědomí. Takové rozlišování může být normálním stylem života. [12]
Jak pracovat se svými city. J. Augustyn píše v knize o 1. týdnu ignaciánských duchovních cvičení o citech. Je potřeba se naučit své city vnímat a hodnotit. Jsou cenným zdrojem informací o nás samých, o nejhlubších postojích, které určují náš život. Nezralost člověka v citové i duchovní rovině (obě jsou těsně spojeny) spočívá mimo jiné v neznalosti nebo pohrdání citovým světem. Člověk, který svými city pohrdá, se obvykle řídí těmi nejprimitivnějšími podněty. Prvním požadavkem citové a duchovní zralosti je brát na vědomí city, které doprovází naše zkušenosti. První podmínkou vlády nad našimi city je jejich bezpodmínečné přijetí. Vyžaduje to velkou pokoru. [13]
Chybějící otcovství. Papežský list je nazván Patris corde, otcovské srdce. Právě takové srdce, o něž prosil mladý Šalomoun, měl sv. Josef. Dnešní doba velmi postrádá rozměr otcovství, chlapství. A my můžeme na přímluvu svatého Josefa prosit Boha našeho Otce, aby nám také dával ono vnímavé srdce otce. Vždyť právě nás lidé kolem oslovují „otče“. A často to tak opravdu míní. Hledají u nás duchovní otcovství. Kéž nám jej sv. Josef vyprošuje.
Bůh Josefovi nesmírně důvěřoval. Ještě coby kardinál a tehdejší arcibiskup Buenos Aires 2.7. 2013 v jednom televizním pořadu o sv. Josefo mluví Jorge M. Bergoglio právě o této „obrovské důvěře, kterou Bůh má k Josefovi, že mu svěří všechno, na čem závisí uskutečnění toho tajemství, které mu předtím svěřil. Ujímá se toho úkolu s pokorou a prostotou, v níž se projevuje duchovní hloubka tohoto člověka“. [14] Pokračuje tím, že Josef je také mužem akce, vždy připraven nechat se vést Bohem, i když směr, který mu Bůh ukazuje, by si on nevybral.
Tady tehdejší kardinál hovoří o tom, že Josef vede rodinu, ale sám se nechává vést. V italštině ten výraz zní guida guidata, přeložitelné řekněme jako vedený vůdce, vůdce, který se nechá vést. Tohle je velmi originální Bergogliova myšlenka. Znovu jsme se s ní mohli setkat při jeho kázání již coby papeže při svatořečení dvou jeho předchůdců na Petrově stolci (ten svátek jsme oslavili 22. února) Jana XXIII. a Jana Pavla II.
Guida guidata. Jan XXIII. a Jan Pavel II. spolupracovali s Duchem svatým na obnově a zdnešnění (aggiornamento) církve podle její původní fyziognomie, kterou jí v průběhu staletí propůjčili svatí. Nezapomínejme, že právě svatí posouvají církev vpřed a umožňují její růst. Svoláním koncilu svatý Jan XXIII. prokázal vnímavou poddajnost Duchu svatému, nechal se vést a byl pro církev pastýřem, vedeným vůdcem, vedeným Duchem svatým. To byla jeho obrovská služba církvi a proto o něm rád přemýšlím jako o papeži, který byl poddaný Duchu svatému. Shodou okolností jsem nazval svou doktorskou práci, kterou tady v Římě píšu o duchovním vedení „Guide guidate“ tzn. vedení vůdcové. Tzn. ti, kteří vedou a jsou sami poddáni a skutečně poddajní Duchu sv. [15]
Modlitba. Pane, toužím slyšet tvůj laskavý hlas. Toužím poznat vše co ode mne žádáš a k čemu mně inspiruješ, abych to svým životem uskutečnil. Dej mi k tomu potřebnou milost, abych šel za každou inspirací v mém životě, a tak naplnil tvou dokonalou a svatou vůli. Ježíši, důvěřuji ti.
[1] František, Patris corde. Lettera Apostolica in occasione del 150° anniversario della dichiarazione di San Giuseppe quale Patrono della Chiesa Universale, 6-8.
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Poslu%C5%A1nost
[3] Mi 5, 2.
[4] A. VANHOYE, Le letture bibliche delle domeniche. Anno C, 35.
[5] https://www.ilsole24ore.com/art/non-pagare-tasse-quasi-30percento-italiani-non-e-peccato-ABo5IBgB?refresh_ce=1
[6] J. Mrázek, Evangelium podle Matouše, 28-29.
[7] P. František, Patris corde. Lettera Apostolica in occasione del 150° anniversario della dichiarazione di San Giuseppe quale Patrono della Chiesa Universale, 19.
[8] R.E. Brown, The Birth of the Messiah: A Commentary on the Infancy Narratives in the Gospels of Matthew and Luke, 123-128.
[9] P. František, Patris corde. Lettera Apostolica in occasione del 150° anniversario della dichiarazione di San Giuseppe quale Patrono della Chiesa Universale, 18.
[10] Mt 1, 6b
[11] A. Cencini, I passi del discernere. «... chiamati a formare le coscienze, non a pretendere di sostituirle», 42.
[12] Tamtéž 41-48.
[13] J. Augustyn, Kde jsi, Adame?: rozjímání na základě Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly : první tỳden, 192-193.
[14] https://www.youtube.com/watch?v=wh9U9Y4VcZY
[15] https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=20080
Bibliografie:
Augustyn, J., Kde jsi, Adame?: rozjímání na základě Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly : první tỳden, Duchovní život, 1998. ◊ Brown, R.E., The Birth of the Messiah: A Commentary on the Infancy Narratives in the Gospels of Matthew and Luke, Anchor Bible reference library, 1999 ◊ Cencini, A., I passi del discernere. «... chiamati a formare le coscienze, non a pretendere di sostituirle», Dimensioni dello spirito, 2019. ◊ František, P., Patris corde. Lettera Apostolica in occasione del 150° anniversario della dichiarazione di San Giuseppe quale Patrono della Chiesa Universale, 2020 ◊ Mrázek, J., Evangelium podle Matouše, Českỳ ekumenickỳ komentář k Novému zákonu, 2011 ◊ Vanhoye, A., Le letture bibliche delle domeniche. Anno C, Ascolto della parola, 2016.